Muž se postavil v jedné ze stanic metra ve Washingtonu DC a začal hrát na housle. Bylo chladné, lednové ráno. Během 45 minut přehrál šest skladeb J. S. Bacha. V metru byla právě špička a bylo spočteno, že kolem houslisty prošlo minimálně 1 100 lidí, většinou putujících do práce.
Zhruba během tří minut si muž středního věku povšimnul hrajícího muzikanta. Zvolnil a posléze zastavil krok na několik málo sekund, aby během chvíle opět pospíchal stihnout vše, co měl za ten den v plánu.
O minutu později si houslista vydělal svůj první dolar. Jedna z procházejících žen hodila dolar do otevřeného pouzdra, aniž by zpomalila krok. V několika dalších minutách se někdo opřel o zeď a zaposlouchal se do tónů Bachových skladeb. Pohled na hodinky jej však rychle uvedl opět do pohybu.
Nejvíce pozornosti hráči věnoval tříletý chlapec. Spěchající matka jej táhla za ruku, nicméně chlapec se zastavil a zadíval na houslistu. Matka však nakonec přinutila pokračovat dále v chůzi. Chlapec měl po celou dobu otočenou hlavu směrem hráči a se zaujetím poslouchal. Podobná situace se opakovala i u dalších dětí, ale rodiče je vždy bez výjimky přinutili jít dál.
Za celých 45 minu, co hudebník hrál, se u něj zastavilo jen 6 lidí, aby chvíli postáli. Kolem 20 lidí mu dalo nějaké peníze, ale pokračovali přitom v chůzi stejným tempem. Houslista vydělal 32 dolarů. Když dohrál chvíli stál a rozhlížel se. Nikdo si toho nevšiml, nikdo netleskal a neocenil jeho umění.
Nikdo z přítomných nevěděl, že houslistou byl Joshua Bell, jeden z nejtalentovanějších hudebníků na světě. Hrál jedny z nejtěžších skladeb, který kdy byly složeny, a to na housle, jejichž hodnota je 3,5 milionu dolarů.
Dva dny před jeho hraním v metru vyprodal Joshua Bell divadlo v Bostonu, kde za sedadlo v průměru zaplatíte 100 dolarů.
Jde o skutečný příběh. Joshua Bell hrál inkognito díky akci, za kterou stojí Washington Post. Akce byla součástí experimentu zaměřeného na sociální vnímaní, vkus a priority lidí. Organizátoři si kladli otázky: Jak vnímáme krásu? Dokážeme ji skutečně rozpoznat? Rozlišíme ji, když není v kontextu, ve kterém jsme zvyklí ji přijímat?
Jedním z možných závěrů z této zkušenosti by mohlo být: Pokud nemáme chvilku zastavit se a naslouchat jednomu z nejlepších hudebníků na světě, hrajícího ty nejlepší skladby, které kdy byly napsány, kolik dalších věcí nám uniká?