Realita a realita, co vlastně vnímáme a jak?
Co je to vlastně realita, svět, který vnímáme? Odpovídá naše vnímání skutečnosti? Je to, co vidíme, skutečně takové, jaké to vidíme? Jíme to, o čem jsme přesvědčeni, že jíme a cítíme reálně to, co si myslíme, že to je?
Těmito a podobnými otázkami se minimálně v posledních třech tisíciletích zabýval nespočet filozofů, hermetiků, alchymistů, čarodějů, mágů, ale i vědců, badatelů, fyziků, matematiků, chemiků, a ti všichni se snažili přijit na kloub tomu, jak je to vlastně se světem, ve kterém žijeme.
Dnes ve druhém desetiletí 21. století máme k dispozici výsledky kvantové fyziky, experimentální psychiatrie, stále větší množství zdokumentovaných mimosmyslových zážitků, takže tradiční pojetí reality jako trojrozměrného světa, materie a hmoty, světa podléhajícího kauzalitě příčin a následků a časové linearitě, se otřáslo v základech.
Podívejme se ale, na čem naše poznání stojí, co ho činí takovým, jaké je, a co ho limituje.
Když se narodíme, poprvé nadechneme, je nám přestřižena pupeční šňůra, začíná naše fyzická pozemská část životní cesty naší bytosti. Co to ale pro naši bytost znamená? Znamená to, že bytost, aby mohla existovat a realizovat se, potřebuje být zakotvena v části trojrozměrného světa (3D), existovat ve hmotě (tělo), v prostoru a v čase, který má ale platnost jen po tu výseč trvání naší fyzické existence ve fyzickém těle v oné časové linearitě, během níž podléháme entropickému procesu, který je nám všem obecně znám pod pojmem stárnutí.
Prvním omezením našeho vnímání a poznání jsou tedy tři kategorie: hmota, prostor, čas.
Realitu poznáváme prostřednictvím smyslů. Immanuel Kant, německý filozof 18. století, je ve svém díle Kritika čistého rozumu (1781) nazývá jako vrozené nazírací formy, které jsou každé bytosti dané a které každou bytost v míře poznání omezují, limitují.
Druhým omezením našeho vnímání a poznání jsou tedy ony nazírací formy – smysly, kterými rozumíme zrak, sluch, čich, hmat a chuť.
Vraťme se tedy k úvodu – Je realita jen to, co vidíme, slyšíme, načicháme, co si ohmatáme nebo ochutnáme? Jakou část reality vnímáme našimi smysly?
Příklad 1: Světlo a světlo
Jaké světlo vidíme? Existuje světlo, které nevidíme? Lze považovat za reálné jen to světlo, které vidíme? Vzato čistě vědecky, naši vrozenou nazírací formou, zrakem a jemu odpovídajícím smyslovým orgánem, očima, vidíme jen tu část světelného spektra, která kmitá o vlnové délce 400 až 750 nm.
Takže ultra-fialové (UV) a infra-červené (IR) záření, která mají nižší a vyšší vlnovou délku než tu, kterou zachytí naše oči, nevidíme. Budeme o jejich existenci pochybovat? V tomto případě samozřejmě nikoli, protože máme jejich existenci vědecky doloženou a přístroji je můžeme měřit. Mají UV a IR záření nějaký vliv na člověka? Samozřejmě. I o tom nikdo nepochybuje, protože jejich účinek byl experimentálně prokázán.
Může existovat bytost, kterou nevidíme, protože září ve spektru mimo naše vidění? Jak je to s anděly, duchy a přízraky? O tom někdy příště…
Příklad 2: Zvuk a zvuk
Je obecně známé, že pes uslyší zvuky, které my svým lidským uchem neuslyšíme. Jeho smyslový orgán ucho zachycuje jiné rozpětí hertzů (Hz) než ucho lidské. I zde hovoříme o frekvenčním slyšitelném pásmu 16 Hz až 20000 Hz. Sloni vnímají infrazvuk (nižší frekvence), naopak psi, delfíni a netopýři ultrazvuk (vyšší frekvence). Dnes je také vědecky prokázáno, že zvukem můžeme léčit i zabíjet. Účinek je odvislý od zvolené frekvence. Například ultrazvukem nám zubař odstraňuje zubní kámen nebo optik čistí brýle.
O čem tedy vypovídá to, co slyšíme? Proč kladli naši předkové takový důraz na zpěv, chorál, mantry, souzvuk tónu? O tom někdy příště…
Příklad 3: Pach a pach
Pachy, aromata, vůně, esence čicháme, cítíme, vyvolávají v nás různé pocity, emoce, nálady, libé i nelibé. Co tak pach hnoje nebo močůvky, chceme toto čichat, cítit, když doma obědváme nebo relaxujeme? Nebo zapáchající ponožky? Dělá toto někomu dobře? Ať už je každý citlivý jakkoli na cokoli, má nějaký dopad na naše zdraví pach z ponožek nebo hnoje ve srovnání s pachy velmi škodlivými, které my ale našimi smyslovými orgány neucítíme?
Co třeba radioaktivita? Cítíme ji? Zapáchá? Vydává nějakou charakteristickou vůni? Existuje vlastně? Pořád máme mezi sebou spoustu nevěřících Tomášů, kteří neuvěří, dokud… ale tady nás opět zachraňuje věda, která má na změření radioaktivity přístroje. Její zhoubný dopad na lidské zdraví je tedy obecně známý.
Z toho všeho plyne:
Existuje a působí radioaktivita, když tuto nenačicháme? Ano.
Existuje UV záření, když ho nevidíme a necítíme? Ano.
Onemocníme vážnou chorobou z nějakého nelibého zápachu hnoje? Ne.
Může nás zabít zvuk, který neslyšíme? Ano.
Co tedy našimi smysly vnímáme?
Vnímáme pouze omezenou část reality, a to velmi často tu nejméně podstatnou. Když nám jde o život a měly by naše kontrolky, senzory vydávat výstražný tón, troubit na poplach, volat o pomoc, nic se neděje. Kontrolky nefungují.
Je to proto, že nás limituje 3D svět a jemu uzpůsobené limity vnímání našich smyslů. Jsme odpojeni od celistvého vnímání Života a Jsoucna a těch několik málo procent, které zachytíme, nevypovídá nic o tom nejpodstatnějším.
Co prozradí o charakteru člověka oblečení? O tom někdy příště…